mortalitas rebelatio
nebe je zatažené a do uší mi burácí chladný, leč suchý vítr... přála bych si aby začalo pršet, abych mohla jít ven a plakat, plakat nad neupřímností tohoto světa, nad tím jací lidé dokáží být... ne tenhle příběh jsem nechtěla psát... vzpoměla jsme si na smrt. jak byla za mnou a jak sme spolu vedli ten nekonečně dlouhý rozhovor, po kterém mě tu nakonec ještě nechala... ona je závistivá mrcha jako všichni ostatní a chtěla si užít to divadlo mého utrpení. vzpoměla jsem si na paní co bydlela vedle v baráku. byla jsme to zrovna na nějaký akci kdesi v centru, možná v rock café - dřív to tam ještě za něco stálo - a když jsem se vracela zadních vchodem, viděla jsem světala baterek, svítili jako kdyby mě chtěly oslepit a když jsme přišla blíž uviděla jsme ji... teda její tělo, zkoucené v nepřirozené poloze na cestě před schody a všude okolo mnoho policistů. jen se mě zeptali, jestli tu paní znám, odpověděla jsem, že ano a jak se jmenuje, jen se podívaly do nějakých papírů, řekli, že ano a pak už jí jen nacpali do plastového pytle a odvezli pryč. nevím, myslím, že už je to asi tři roky zpátky a nechápu proč mě o tom napadlo psát zrovna teď, ale přijde mi nefér jak někdo odejde, okolí ho pomluví (že prý skočila z 5tého patra prádelny - a to chodila o berlích, další že vyskočila z okna, další blbost - myslím, že jí vyhodila z okna její dcera, podle mě ji neměla ráda, ale to už se nikdy nedozvíme) jde mi o tom, že tam nějaký čas měla křížek a svíčku a teď? teď tu po ní zůstal jen zpustošený kus zahrady a možná něčí letmá vzpomínka... má to tak být? máme zapomenout na lidi, kteří žijí mnoho let vedle nás a při pohledu na ně nás zahřeje u srdce? jak by to asi dopadlo, kdyby si mě smrt toho 29.5.04 opravdu vzala k sobě? neměla k tomu daleko... taky by si na mě teď nikdo nevzpoměl? ani jedinou myšlenkou? protože jsem byla mladá a dělal blbosti? protože jsme proti systému? jak by to mělo být?