podrž se sám
vždycky když mě zachvátí pocit naprostý samoty, že mě nikdo nemá rád, že pro okolí neznamenám ani NIKDO ale NIC a rodina se ode mě odvrátí, (přestože by tu snad měla pro každýho bejt aby ho podpořila) dveře s nápisem: out of reality, out of world se kam si ztratily, se mi začíná zobrazovat pravda. vždyť to je tak jak to vidím - ne minuty, dny, měsíce, roky, ale celé životy žiju v osamění. ta bytost, maličký stvoření, který se snaží taky si najít místo na světě jako ten zasranej feťák, co ho pustili z léčebny, jako týranej pes, co si ho někdo vzal do rodiny, tak jako každej, kdo chce začít aspoň tu chvilinku štěstí. ale jak ho najít, mám pocit, že mý srdce naplněný láskou, kterou rozdávám okolí brzy zmrzne. nebude kde tu lásku brát a nebude proč ji brát když jsou všichni lidi na světě tak odporní a zlí...
až odhodíš plášť naivity, uvidíš, že okolí je sobecký a odporný. v tý chvíli tě napadá, že nejlepší je zavřít se do prázdného bytu a když to uděláš uvidíš Tunel. ten Tunel co tu vždycky byl, je a bude. uvidíš tmavou louku a vysokou blížící se postavu na úzkém můstku vedoucí přes horizont tichého moře plného slz,krve a smutku. má protáhlý,zjizvený, bezvýrazný obličej a dlouhé světlé vlasy. pochopíš, že to je on. ta černá vrána ze severu. dávný přítel samuel se vrátil, proto aby tě buď vzal sebou na věčnost do společnosti Frasera, nebo abys pochopil, že to jediný co máš jsi ty sám. nesmíš ztratit hlavu a jít si za svým cílem.lidi, ty opovržení hodná stvoření nezměníš, ale sebe a svůj život můžeš...
a když se vrátíš z tunelu poznáš,že jediný co ti zbylo je snažít se tunelem rvát na místě, jít nahoru, nebo jen padat dolů, rozbít si párkrát hubu o dlažební kosty a když ani to nepomůže... samuel je blízko...